Za prvé je nesprávný právní závěr Komise, že neexistuje žádný právní titul k refundaci nákladů Semináře. Nejenže by bylo mnohem správnější vymezit premisu, že naopak neexistuje žádný právní titul k bezplatné účasti rozhodčích na mimořádně nákladném Semináři, ale navíc lze jednoznačně dospět k závěru, že právní titul k uvedené refundaci existuje. Je dán smluvním závazkem, jehož absenci Komise ve Stanovisku nesprávně tvrdí, aniž si zřejmě uvědomuje, že smlouvu není možné ztotožňovat se smlouvou písemnou. Ano, FAČR na jedné straně s účastníky semináře žádnou písemnou smlouvu o účasti na Semináři neuzavřela. Na druhé straně zde však taková smlouva mezi FAČR a účastníky Semináře nepochybně vznikla. Jednotlivým rozhodčím totiž byla učiněna nabídka účasti na Semináři a oni ji přijali. V této souvislosti je určující ustanovení § 1744 první věty občanského zákoníku, které ve věci uzavírání smluv na základě nabídky a jejího přijetí zní: „S přihlédnutím k obsahu nabídky nebo k praxi, kterou strany mezi sebou zavedly, nebo je-li to obvyklé, může osoba, které je nabídka určena, nabídku přijmout tak, že se podle ní zachová, zejména poskytne-li nebo přijme-li plnění.“ Přesně k tomu v souvislosti se Seminářem právě došlo. Avšak nejen to. Zvyklosti a praxe, které byly zavedeny při realizaci dřívějších zahraničních seminářů rozhodčích, byly takové, že si účastníci těchto seminářů náklady své účasti na těchto seminářích vždy hradili. Zde potom hraje určující roli ustanovení § 545 občanského zákoníku, v souladu s nímž právní jednání (jímž smlouva nepochybně je) vyvolává nejen ty právní následky, které jsou v něm vyjádřeny nebo plynou ze zákona a dobrých mravů, ale i právní následky, které plynou ze zvyklostí a zavedené praxe stran. Znamená to tedy, že jednotliví účastníci Semináře uzavřeli s FAČR smlouvu o své účasti na Semináři nejen zvláštním způsobem podle § 1744 občanského zákoníku, ale též s obsahem, který s ohledem na zvyklosti a koneckonců i zavedenou praxi stran zahrnuje povinnost těchto účastníků zaplatit za plnění, které se jim ze strany FAČR dostalo. Z toho proto vyplývá, že účastníkům Semináře vznikl smluvní závazek, že požadavek vyslovený v Usnesení je tudíž plně po právu a že je nesmysl tvrdit něco jiného.

Pokud tak Komise přesto učinila a navíc se obrátila se svým Stanoviskem na účastníky Semináře, dopustila se též dalšího závažného pochybení, totiž pochybení kompetenčního. Její členové si patrně neuvědomili, že jsou členy orgánu FAČR, jehož úkoly jsou ze strany FAČR jasně stanoveny, a že jsou povoláni pouze k tomu, aby v rámci tohoto orgánu tyto úkoly plnili. To na jedné straně samozřejmě neznamená popření práva každého člena FAČR mít vlastní názor a adekvátně jej projevovat. Od toho však je na druhé nezbytné striktně odlišovat, pokud sám orgán FAČR činí něco, k čemu není povolán. To jistě právem není, a tudíž není ani právem Komise, aby posuzovala zákonnost usnesení jiného orgánu, tím spíš pak orgánu, který jmenuje a odvolává její členy, jakož i určuje náplň její činnosti; to přitom platí bez ohledu na to, že Komise v současném složení zjevně k takovému posuzování nemá dostatek skutkových ani právních informací.

Konečně uvedené samozvané hlásání mylných názorů, jehož se Komise dopustila i tím, že Stanovisko zpřístupnila též širší veřejnosti, nabývá třetí, potenciálně patrně nejvíce nebezpečnou a odsouzeníhodnou negativní konsekvenci v důsledku toho, že se opírá o zcela nepodložené, spekulativní konstrukce mající zjevně neodůvodněně poplašný charakter. Ve Stanovisku se Usnesení hodnotí jako „bezprecedentní pokus o nátlak na rozhodčí profesionálních soutěží“, jako „pokus o ovládnutí Komise rozhodčích a rozhodcovského sboru profesionálních soutěží“, jako pokus „o vyvolání nervozity před začátkem profesionálních soutěží“. To jsou hodnocení, která se ukazují jako absurdní již ze samotného hlediska postavení a působnosti Výkonného výboru na jedné straně a Komise na straně druhé. Jejich absurdnost pak umocňuje, má-li být základem odsouzení Usnesení to, že FAČR uplatňuje práva, která vůči některým rozhodčím má a jejichž uspokojení je dvojnásob žádoucí právě v době, kdy se FAČR dostala do obtížné ekonomické situace (aniž to jakkoli souvisí se zahájením „profesionálních soutěží“).

Vkrádá se tedy myšlenka, že se za celým Stanoviskem skrývá něco zcela jiného, než čím se Stanovisko zdá být na první pohled. Nikoli věcně správné řešení toho, co je třeba řešit, tím, kdo to má řešit, ale populistické obhajování zdánlivých práv tím, kdo k obhajování práv tohoto druhu není povolán a kdo se navíc nerozpakuje přikročit k neodůvodněným osočováním a k rozdmýchávání nepřátelských nálad v rámci FAČR. Je si proto zřejmě třeba položit otázku, čemu a hlavně komu má takový postup sloužit. Ostatně tu si bude pokládat na svém nadcházejícím řádném zasedání i Výkonný výbor FAČR.